V diskusích pod články, které jsem v poslední době publikovala zde – na webu Pandory (její facebookové verzi) – byly vzneseny některé zajímavé dotazy a vhledy, které ale zapadly v množství komentářů - proto se k nim vracím prostřednictvím samostatného textu. Jsou to otázky skutečnosti probíhajícího procesu Transformace Kolektivního Vědomí – zda jde o reálný stav, či zda nejde o pouhé iluze a fikce, kterými si (někteří) chlácholíme potřebnost růstu – svého a především celé společnosti jako celku. Vychází to z nespokojenosti s uspořádáním světa – s politicko-ekonomickými trendy aktuální doby – s obavou, kam to spěje a zda je v našich silách se nějak podílet, či dokonce měnit, reálný obraz takového světa. Než začnu rozebírat jednotlivosti dění, shrnu obecné dispozice „moderního“ člověka – tj. jedince, který žije v této době a projevuje ochotu a touhu aktivně utvářet své životní prostředí v souladu s potřebami Lidstva. 

 Titul článku HORI-ZONT znamená OB-ZOR, který je na pomezí našeho rozhledu – čili PERIMETRU. Perimetr je synonymem hranice okruhu, v jehož centru se nacházíme (naše Vědomí se nachází) – tedy MEZ, po kterou tento svůj okruh „kontrolujeme“ = vše, co se v něm nachází, známe – nebo umíme zařadit. Nejde jen o vědomosti nebo oblasti poznatelných věcí/jevů, jde o komplexní souhrnné informační pole naší osobní Identity. V reálném prostředí má charakter aurického (elektro-magnetického) pole, které je „naplněno“ naší životní energií = ČI – médiem energo-informačního charakteru, díky kterému jsme schopní provádět ty ČIN-NOSTI, co jsou podmínkou našeho setrvání v Existenci. Často píšu o třech kosmických principech Existence – o Principu Fraktality, Dimenzionality a Polarity. Na těchto třech principech stojí a leží naše multi-dimenzionální soudržnost, skrze ně operujeme v prostoru osobního perimetru nejen plošně (horizontálně), ale také vertikálně – napříč jeho vrstvami. Kromě fyzické složky Vědomí, která má obecné označení EGO a je nástrojem pro pohyb Přítomností, máme k dispozici další nefyzické, éterické nástroje – kterým odpovídá to, co někteří známe jako „jemnohmotná těla“ = mentální, astrální, Duše, vyšší Já (nad-já)…atd. Pro kontakt s těmito vrstvami Identity existuje termín Super-Ego. Obecně to můžeme zjednodušit – Ego je horizontální pohyb Vědomím, Super-Ego je vertikální pohyb Vědomím. Tyto složky je potřeba mít v rovnováze, jinak dochází k určitým abnormalitám v chování a smýšlení o obrazu světa. 

 Aurické pole je miniaturou Vesmíru. Nejen toho „známého“, ale toho existujícího i za nejzazším perimetrem schopnosti vjemů. Cokoli tedy děláme nebo o čemkoli přemýšlíme – co cítíme a prožíváme za slovy a viděným obrazem (intuicí, mimosmyslově) – je ve frekvenčním smyslu přítomné v naší auře. Na bázi fraktality (celek v každé části) pak můžeme svoje vjemy aplikovat na větší segmenty reality, i když se jejich energo-informační pole nachází za perimetrem našeho poznání. Tento aspekt má zas další a další strukturalizované podobnosti – proto na tomto podkladě můžeme například odvodit nějaké teorie či hypotézy, které stojí mimo oblast našeho vzdělání. Trvalé propojení do Jednotného informačního pole (Knihoven Akáši) dovoluje čerpat podporu pro ty teze, kterými chceme klasifikovat svoje vhledy – bez ohledu na stávající soubor poznatků – a to nejen vlastních, ale i těch, na kterých máme jako lidstvo postavené vědecké disciplíny nebo kosmologické „konstanty“. 

 Přijetím sebe – jako celistvé vesmírné entity Živosti – se dostáváme do zóny působnosti principu dimenzionality, který nám dovoluje kmitat Bodem Přítomnosti vertikálním směrem – do oblastí působnosti našich paralelních a alternativních forem projekce téže Identity, které jsme nedílnou součástí zde, v aktuálním Životě. Princip polarity je pak nástrojem rozhodování = orientací v daných energo-informačních vrstvách paměťových polí, ze kterých čerpáme podporu pro svoje uplatnění – v takovém okruhu, který si zvolíme za vlastní. Jeho hranice však nejsou pevné – neustále je posouváme – a to na základě přijímání zpětných vazeb = potvrzení z mnoha stran a zdrojů, že naše koncepce a náhledy jsou relevantní existujícímu schématu polí poznání. Posunem se dostáváme za hranici existujících schémat, ale v intencích principu fraktality jde o vyšší verze těch známých – jen v souvislostech, které musíme teprve načerpat. Je to nekonečný sled sebevzdělávání – známka toho, že se naše vědomí vyvíjí do dalších realizací sebe-sama. Souhrnně se to nazývá Životem v Celistvosti.

 Po tomto úvodu do „problematiky“ se můžeme vrátit k původnímu tématu – tedy k možnostem, že jsme se stali obětí jakýchsi deziluzí ohledně posunu lidské bytosti k vyšším formám vlastního vyjádření. Moje texty jsou plné příkladů, na kterých ilustruji ty případy, kdy tomu tak skutečně je. Lidská fantazie je nekonečná a víra nebetyčná – proto, v individuální sféře, se stává velice často, že si vytvoříme bublinku vlastní verze Vesmíru. Jeho uspořádání je přímo závislé na našich motivech v tomto duchu uvažovat a konstruovat vize. Co Člověk, to trochu jiné představy o podobě Světa – jednotícím prvkem je touha po změně, která pramení z určité opotřebovanosti starých schémat Existence v kolektivním smyslu. Pro tuto okolnost doby dochází k velmi výraznému „tahu“ do nových schémat Života – a i když se to děje hlavně ve virtuálních konstruktech záměrů a vizí – na skutečnosti to má reálný dopad. 

 Jako Lidstvo jsme propojenou doménou Existence – sdílíme navzájem informace, energii, mentální vzorce, paměť (zkušenosti) -  archetypální síť společného Vědomí, která je v neustálém procesu změny. Všechny „kolektivní“ vize k něčemu slouží = k sestavení takových vývojových (asociačních) řad, které se samy vytřídí podle relevance existujících skutečností - tj. v souladu s fyzikálními a duchovními parametry dané vrstvy Živosti, ve které se většinově pohybujeme. Imaginace je nezastupitelnou složkou v proměnách Kolektivního Vědomí – proto se fantazii meze nekladou. Disponujeme platformou atributů, které nás dělají tím, čím jsme = jedinci s vnitřním morálním kodexem, který je vrozený (genetická paměť) a etickými pravidly, která jsou některá psaná, ale ve většině vycházejí ze souladu běhu Života s prostředím, kde se odvíjí. Proto lokálně (na bázi tradic a dědictví předků) mohou být představy o uspořádání společnosti a světa různé – souhrnně pak vytvářejí mozaiku možností, které se vytříbí jednoduchou cestou praxe Života Společenstva jako Celku. 

 Takže – žijeme v iluzi?

 Možná – ale je každého přirozenou snahou uvést svoje představy do praxe – kde to „kulhá“, tam jde s největší pravděpodobností o nekompatibilitu vnitřní touhy s reálnými možnostmi – ale nebrání to tomu, pohybovat se v takové interní bublince třeba celý život. Duchovně otevřený člověk – s širokým perimetrem dosahu vazeb na své další dimenzionální projekce – se běžně pohybuje „na hraně“ fikcí – sám si musí regulovat jejich dynamický potenciál a schopnost jeho přijetí dalšími jedinci, které svými vizemi osloví. Protože dalším aspektem je sdílení – a na tomto poli máme dnes téměř neomezené možnosti. Někde to v diskusích také zaznělo = sdílení vlastního obrazu světa by vždy mělo jít ruku v ruce s jednoznačně interpretovaným osobním aspektem takových vizí – protože nikdo z nás není univerzální matricí pro všechny ostatní – nespějeme ke klonování konkrétního uspořádání osobního Vědomí – ale navzájem se podporujeme v rozvoji rozmanitosti osobní jedinečnosti – která má jiný obrovský potenciál – inspirovat a přinášet Novosti do perimetrů těch, se kterými sdílíme společný zájem nebo okruh vizí. 

 Víra v cosi neověřitelné – ano, i toto je dominujícím aspektem současné duchovní scény. Jenže v tomto poli se skrývá mnoho vizionářů, kteří na principu fraktality odvodili cosi, co teprve ke svému ověření dojde. Nadčasovost informací je neodiskutovatelná – každá informace je aktuální v tom okamžiku, kdy ji někdo zařadí do skládanky svého obrazu světa. Neznamená to, že by Čas neexistoval – znamená to, že pro informace Čas neexistuje do momentu, kdy se stanou součástí nějaké ověřitelné struktury Reality. Pokud se pohybujeme v množině těch informací, co jejich Čas ještě nenastal, neznamená to, že bychom nutně museli být obětí fikce. Tyto okolnosti se musejí posuzovat individuálně – pokud dojdeme k potřebě takové srovnání formulovat. 

 Co říci na závěr?

 Jsme takoví, jací jsme – jedineční, neopakovatelní, disponující obrovským potenciálem vnášet změny do existujícího Obrazu Světa. Někdy nepřekročíme mez teorií, jindy dokážeme okamžitě aplikovat své teorie do praxe – záleží na okolnostech celkového stavu dispozic dané tématiky a „zralosti“ Času, který určuje z principu sebeorganizace struktur Vědomí, které informace skočí do realizovatelného módu. Někteří lidé se „pyšní“ neověřitelností svých tezí – považují to za známku určité pozice v hierarchii Duší/Bytostí, ve které (v mimozemském smyslu) stojí velmi vysoko – záleží na kvalitě charakteru Osobnosti, kterou se ve společnosti prezentují a jaké cíle sledují. Tady dochází k zajetí do opravdových Iluzí – ty se šíří jako virová nákaza – a mohou být v přímém důsledku na škodu vývoji celé společnosti – jsou to ideologie starého systémového matrixu, kde je Hierarchie a Spasitelství nosnou konstrukcí jeho existence.

 Tolik moje osobní postřehy k danému tématu – doufám, že diskusemi opět naladíme další vhledy a možnosti a třeba se dopracujeme nějakého nového úhlu ve vnímání současných procesů v oblasti Transformací…