…čili uspořádání soustav Života a jejich autonomní jedinečnost…

 

 Ve svých textech často píšu o tzv. Autonomii Mozaikových Soustav (AMS), které souhrnným způsobem klasifikují schéma rozložení Živosti v kosmickém měřítku Existence. Každý Člověk, každá živá Bytost, každý prvek hmoty a její částice, každý Informační Bod Prostoru, ve kterém se soustředí nějaká komplexní zpráva o uspořádání té Sítě Živosti, celé Jednotné Informační pole a v Celistvosti Bytí i Kosmická Mysl obecně – jsou buď jednotky, nebo množiny jednotek, oné Mozaiky Života. Přitom každá ta Jednotka Živosti si zachovává neopakovatelnou jedinečnost vlastního uspořádání a potenciálu projevu. Vše je principy fraktality, dimenzionality a polarity unikátně komponované a na sebe navazující, přesto neopakovatelné a vždy obsahující element pohybu a následné změny v liniích vlastní i kolektivní Evoluce. 

 

 Tuto unikátní vlastnost Vesmíru popsali v úzkém zaměření svých oborů mnozí myslitelé a vědci – v současnosti i v minulosti. Výchozí souřadnicí je zjištění a přijetí faktu, že vše, co jest – je Život, v nějaké specifické formě nebo potenciálním postavení – že všechno se vším souvisí a vytváří vazby, které to vše drží pohromadě a ve vzájemném kontaktu, v poli sdílení a výměny informací, energií a zkušeností, postavených na dlouhodobých cyklech opakování a znovu-definování těch poznatků. Planeta, Slunce, Hvězdy, vesmírná tělesa – jsou živé bytosti – v pojetí makrosvěta Existence a principy fraktality a dimenzionality je sebeorganizačním aspektem energo-informačních polí sjednocují v té Mozaice Života do energetických strukturálních polí, která lze klasifikovat jako „krystalické“ mnohostěny. Jde o hyperdimenzionální geometrii (posvátnou), která je založená na tzv. Platónských tělesech a jejich prostorovém uspořádání. Platí zde „jak nahoře, tak dole“ = mikrokosmos je poměrovou miniaturou makrokosmu .

 

 Vědeckými výzkumy bylo v posledních letech prokázáno, že nejen planeta Země a její Slunce, ale i sám Člověk (a ostatní organizmy) je vlastně cosi jako bio-krystalická forma Života. Vše v nás – v hmotné i duchovní rovině - je takto uspořádáno. Naše krev, tkáňové tekutiny i voda obsažená v buňkách – jsou „polymery“ – a to jsou krystaly. Naše mitochondrie jsou miniaturní elektrárny, které tyto polymerické struktury napájejí energií a „udělují“ jim schopnost reprodukce. Ta energie přichází jednak z Kosmu (ze Slunce), jednak ze samotné Země. Planeta je obří organizmus elektro-magnetické povahy, dýchá a je živá. Nádechy a výdechy cyklují v rozmezí cca 25 let, ale i během dne je možné minimální odchylky detekovat. Je dokázáno, že před velkými přírodními událostmi, jako jsou výbuchy sopek, hurikány  nebo zemětřesení, planeta dýchání zrychluje – tyto výkyvy byly ale zaznamenány i před takovými událostmi, jako bylo 11.září nebo vypuštění první rakety s lidskou posádkou k Měsíci. To ukazuje na propojení energetiky Země s naším Kolektivním Vědomím – jde o efekty interakcí v planetární noosféře, která tvoří společné informační pole. Nepravidelnost dýchání Země je také důvodem neklidu zvířat nebo citlivých lidí před katastrofami, předvídání a vize jejich možného průběhu, který mnohdy odpovídá následné skutečnosti. Energie proudí leys liniemi Hartmannovy mřížky, jejíž vrcholy kopíruje megalitická síť planety a jejich spojením opět dostaneme unikátní mnohostěn planetárního těla.

 

 Jsme součástí Země – prvky, ze kterých se skládáme, jsou ze Země a zase se tam vrací. Naše bio-krystalická mřížka je součástí té zemské – rezonujeme v synchronizaci jejích vibrací, což prokázalo měření  Schumannovy rezonance. Takto bychom mohli klasifikovat každé těleso ve vesmíru. Roger Penrose objevil tzv. Penroseovo dláždění – a to je obraz Mřížky Života. Vyznačuje se čtyřmi základními vlastnostmi:

 

- je neperiodické, posunutá kopie nebude nikdy odpovídat originálu

- je soběpodobné, stejné vzory se objevují ve větším měřítku

- každá konečná část se vyskytne v dláždění nekonečně-krát

- pokud se z dláždění realizuje fyzická struktura, jedná se o kvazikrystal

 

 Nejjednodušší Penroseovu teselaci je možné zkonstruovat ze dvou typů kosočtverců, které jsou složeninou dvou základních segmentů, nazvaných „drak“ a „šipka“. Toto pokrytí je symetrické vůči rotaci kolem jednoho bodu o pětinu kruhu a poměr četností větších a menších kosočtverců je stejně jako poměr jejich obsahů roven zlatému řezu. Grafické modely strukturálních matric, které jsem sestavila a publikovala na webu Pandora, se skládají právě z těchto segmentů Mozaiky Života.

 

 Ohledně struktur Života existuje hodně teorií, některé jsou ve fázi hypotéz, jiné už byly ověřeny praxí. Sama jsem k tomuto tématu napsala několik pojednání – pod článek dám odkazy i na ty, které jsem použila pro sestavení dnešního článku. Přiložená ilustrace je segment Mozaiky Života – je abstraktním obrazem nehmotné energo-informační formy její základní mřížky – a to jsou ty útvary, které nazývám Křemíkovými multiplexy. Tento – zlatý – je „částečkou“ sluneční plazmy. Zde je jako 2D schéma jinak hyperbolického dimenzionálního objektu, se kterými se můžeme setkat na animacích změn sluneční korony, kdy ze sesbíraných dat dokážeme rozeznat proces oddělování sférických plazmických bytostí od tělesa Slunce. Jsou to budoucí asteroidy, komety a miniplanetky, které rozšiřují rodinu Sluneční soustavy - i naše Země kdysi takto vznikla – stejně jako ostatní planety sluneční soustavy.

 

 Tento text je součástí série Hvězdné Vědomí a Lidstvo, kterou budu postupně publikovat, navazuje na sérii článků o Kamenech Síly a atlantských krystalech.

 

 Článek Struktura

 Seriál Záhady naší Země (v ruštině)

 

 Další díl série: PRIMA-DYCHA