…aneb Poutníci ve vrstvách Času…

 Cestovat časem, možnost vrátit se do minulosti a sledovat na vlastní oči důležité mezníky historie, nahlédnout do budoucnosti Lidstva a moci o tom po návratu vyprávět – to jsou touhy, které nás doprovázejí od nepaměti. Existují i záznamy a faktické důkazy o tom, že se to podařilo – že temponautika není jen fikce a bujná fantazie. Jestli ale někdo zkonstruoval stroj času, nebo vynalezl techniku, která by stoprocentně fungovala – to nevíme. O možnostech cestovat i s tělem se můžeme jen dohadovat, protože pokud reálná technologie existuje, pak bude přísně utajeným „majetkem“ vojensko-průmyslového komplexu – tj. běžnému člověku nedostupná. Známe ale techniky tzv. „dálkového vidění“, které se týká cestování sub-prostorem. 

 SRV je „vědecké vzdálené prohlížení“ = cestování sub-prostorem do jiných světů, které lze realizovat cíleně – pomocí transcendentální meditace (SEDMIS), kdy dochází k přenosu vlastního vědomí do jiného – buď individuálního, nebo kolektivního vědomí. Jde o patentovanou techniku Roberta Monroe s názvem HEMISYNC. Za použití zvuků o různé frekvenci, dochází k rezonanci a následné synchronizaci levé a pravé mozkové hemisféry. Je to princip fungování psychowalkmana, který také navozuje různé změny stavu vědomí. Naše vědomí se tímto způsobem může přenést do vrstev jednotného informačního pole, kde jsou uložené „paměti“ civilizací (i té naší) a rozehrát tam děj, který je v informacích obsažen. Jde o sofistikované interaktivní prostředí – informační soubory reagují díky přítomnosti actionů na naše mentální myšlenkové pochody – efektem interakcí lidských mentionů s actiony se rozbíhá reálně vnímaný děj, který může „vybočit“ i z rámce zanesených pamětí – tzn., že dáváme vzniknout paralelní realitě a úplně novému poli záznamů. Takto navštívené světy pak chápeme jako skutečné – domníváme se, že jsme v minulosti či budoucnosti naší planety, nebo nahlížíme do cizích vzdálených světů, které obývají nám neznámé formy života a jejich civilizační seskupení. 

 Naše povědomí o cestování časem je „zkreslené“ vlivem obrovského množství údajů ze sci-fi žánru v románech a filmech. Například fenomén „paradoxu času“, který nás chytá do smyčky absurdit, které by naším zásahem do událostí v minulosti mohly změnit přítomnost a budoucnost. Kladení důrazu na určitá pravidla, která je nezbytně nutné respektovat, aby k paradoxu nedošlo, abychom nezpůsobili katastrofu kosmických rozměrů. Je tomu ale skutečně tak? Můžeme cestovat časem, aniž bychom něco nezměnili? Vždyť pouhá naše přítomnost v časovém období, kdy prokazatelně neexistujeme, je už sama o sobě generátorem změny daného prostředí. Co s tím? Podle nejnovějších výzkumů nic jako paradox času cestováním nezpůsobíme. Nepromítáme se totiž do fyzické reality daného děje, ale do pole jeho záznamů – okamžikem vstupu do konkrétního bodu časové vlny se vytvoří nová časová linie, která si začne „žít“ svou vlastní posloupností děje a událostí. Vytváříme nový Příběh v alternativním světě. Pokud bychom uměli své další vstupy načasovat do stejné linie, už ponese specifickou značku našeho vědomí a vstoupíme do námi dříve upravené posloupnosti dějů = neopakujeme ze stejného bodu stejný Příběh v nějakých variantách obměny (časová smyčka), ale navazujeme na alternativní pole záznamů, které jsme po sobě svým zásahem zanechali. 

 Metoda „dálkovidění“ je hojně využívaná v utajených projektech armády a zpravodajských organizací. K tomu jsou cíleně vyhledáváni lidé s prohloubeným smyslem pro cestování sub-prostorem = ti, kteří se umí naladit do jiné frekvenční hladiny vědomí a promítat se do konkrétních souřadnic časo-prostoru. Pokud takový přenos nepřekročí gravitační pole Přítomnosti, tj. člověk skenuje vzdálené prostředí v reálném čase, potom je jeho mentální aktivita na daném místě zachytitelná a takový „špeh“ může být citlivými jedinci, přítomnými na místě, registrován. Může dojít i k mentálnímu protiútoku, který bývá pro cestovatele velmi nepříjemný, někdy s devastujícími následky v oblastech nervového systému organického těla. Většina cestovatelů proto využívá pomoci asistenta, který monitoruje jeho životní funkce a v případě potřeby aplikuje techniku návratu do beta frekvence přítomného vědomí. S tím se setkáváme v šamanských cestách nebo při holotropním dýchání a jím navozené transpersonální terapii – patří sem i regresní hypnóza a další „civilní“ způsoby využití vyšších aspektů frekvenčního spektra vědomí. Tyto přenosy vědomí spadají do tzv. psycho-informatiky, v jejímž rámci existuje několik technik, hojně využívaných při kontrašpionáži. 

 Projekce vědomí do budoucnosti funguje na podobném principu – promítneme se z přítomného časového rozhraní do vrstev informačního pole, kde „rozehráváme“ interaktivní děj současných událostí (nebo plošného povědomí o stávajícím obrazu světa) do možných vývojových podob – jejich vlivu na tvářnost reality a proměnu obrazu světa. Vytváříme tím alternativní podobu budoucnosti, která ale nemusí odpovídat následnému skutečnému vývoji v časo-prostoru planety (či světa, který skenujeme). 

 K tématu jsem shromáždila velké množství materiálu, který nelze zpracovat do jednoho článku. Budu se tedy této oblasti nějaký čas věnovat v sérii textů, které na sebe budou navazovat. Příště se rozepíšu o cestování časem s tělem – to znamená nejen projekcí ve změněném stavu vědomí, ale fyzicky – budu rozebírat existující indicie, které cestovatelé přinesli a přemítat nad relevancí příběhů, které takovým cestováním prožili a následně předali ve svých výpovědích.

Další díly seriálu: 

TEMPO-NAUTIKA 2 Když si sbalíme kufry

TEMPO-NAUTIKA 3 Ztraceni v záhybech Času

TEMPO-NAUTIKA 4 Starožitnost

TEMPO-NAUTIKA 5 Zkamenělé momentky vizí