…aneb tápání ve Tmě přináší jen zmatek a vnímání zkreslenou optikou asociovaných dohadů…

 V poslední době se mi dostaly do pozornosti některé statusy na sociálních sítích, které rozebírají tématiku Cesty Světlem – v kontrastu s Cestou Temnotou. Jde o teze, že ten, kdo kráčí životem Cestou Světla, ten dojde završení svého inkarnačního cyklu a do další inkarnace se už nevrátí = nebude pro to důvod, jeho poslání bude splněno. Naproti tomu ten, kdo jde Temnotou (Cestou Zla), ten se vrátí do další inkarnace obratem = bude napravovat, co způsobil – a to tak dlouho, až přejde na Cestu Světla a dojde „vykoupení“. To je stručný souhrn pointy úvah, které jsem zmínila.

 Jaderná Bytost = naše celistvé spirituální Já, které se nemá jak jinak projevit, nežli vstupem do takového nosiče, který mu umožní projekci jeho Vědomí, nehledá „vykoupení“. Spekulace, že oddělení od Živého Zdroje Kosmického Vědomí, které je rozprostřené v každé částici Vesmíru, působí Bytosti trvalé trauma, ze kterého hledá cestu zpět – do Jednoty, je z obecného hlediska irelevantní. My jsme niterně, svojí podstatou, neoddělitelní od svého zdrojového pole Bytí – jen si hledáme různé příležitosti, jak se individualizovat a tím rozšířit své osobní poznání. Naše smysly jsou senzory, které do Jednoty vnášejí aspekt proměny – protože Zdrojové pole Života má potřebu se neustále měnit a vyvíjet. Jedním ze základních pravidel Kosmických Zákonů je vnímat Život v každé částečce, se kterou vejdeme v kontakt. Jsou to mikrovstupy zpět do původní domény Jednoty. Tímto způsobem si podvědomě neustále ověřujeme svoji příslušnost ke Zdroji Života. Můžeme se od tohoto způsobu vnímání odstínit – tlakem okolností a souhrou událostí – ale to neznamená, že došlo k oddělení, že jsme upadli do separace. 

 Cesta Světlem Poznání jde realizovat jen formou projekcí do dimenzí Života – do myriád Světů různé hustoty a projevenosti, kde lze Život kultivovat. Ocitání se v kruhu Zla, či v Temnotách – je součástí Cesty Světla Poznání. Hledáme optimální východiska z nastalých podmínek a někdy to trvá celou řadu inkarnací – nejen na Zemi, ale i v dalších sférách Sítě Života ve Vesmíru. Můžeme dlouho setrvávat v energetických matricích ještě neprojevených realit a projektovat tam nové hvězdné systémy, plánovat možný vznik nového pole Živosti a hledat soubory vhodných bio-organických nosičů, které budou v těchto soustavách nastupovat svoji individuální i kolektivní Cestu Světlem Poznání - ale to neznamená, že nemůžeme kdykoliv do nově instalovaných inkarnačních možností vstoupit a zažívat svoje tvůrčí dílo - protože jsme už byli "vzestoupení" z jiného podobného cyklu. Život v individualizovaném formátu je jediným prostředkem k získávání informací a jejich přetavení do tvořivé energie – tj. těch elementů, jejichž zpracováním vytváříme dynamiku proměny v evolučních liniích. 

 Většina lidí se stále pohybuje ve starých systémových vzorcích – jsou to silové hierarchické struktury Moci. Tam panuje Zločin a Trest, Karma a Vykoupení, Světlo a Temnota – nutnost cílit ke Vzestupu - za asistence Spasitelů, kteří jsou jmenovaní nejvyšší Bytostí – Bohem Stvořitelem. Z tohoto paradigmatu se odvíjí většina úvah o Cestě Světla a Cestě Temnoty – o uvíznutí v inkarnačním cyklu, o věčných návratech. Podmínky Života nebývají pro Lidstvo vždy růžové – mnoho lidí velmi špatně snáší autority, nutnost akceptovat ze života společnosti vyplývající pravidla a zákony, na které reagují útokem, který směrují na ty, kteří jsou tolerantní a chápou podstatu života ve společenstvu. Odmítat Zlo je přirozené a potřebné – ale nikoli způsobem, kdy strčíme hlavu do písku a budeme se tvářit, že pokud nebudeme chtít, aby bylo součástí našeho života, tak prostě pro nás přestane existovat. 

 Cesta napadání a dohenestace těch, kteří odporují našemu pojetí Světa, je velmi rozšířeným trendem současnosti. Dotýká se to naprosto všech, protože ať už se počítáme k jakékoli světo-názorové skupině, tak vždy budeme čelit těm, kteří patří „jinam“. Cesta Světlem Poznání je o ochotě pochopit i rozdílné názory, nevytvářet svévolně účelová „fakta“, která by je rozbíjela, ale rozebírat jejich základ a ten zpracovat takovým způsobem, který přinese Poznání – příčin a následků. Existuje tisíce způsobů, jak bojovat s rozmáhajícím se Zlem – ale všechny, které podporují násilí a pomstu, nikam nepovedou, protože to je jen další podoba téhož Zla, proti kterému chceme zakročit. Samozvaní soudci a věční kritici čehokoliv, co neladí s jejich představou svobody, se sami dopouštějí násilí, byť ve virtuální myšlenkové (informační) podobě. Přitom Svoboda – o které je řeč – je velmi subjektivní pojem. Nalézat optimální hladinu „svobody“ v populaci, která čítá přes sedm miliard jedinců, je o kompromisech, o vstřícnosti a toleranci. Čím víc se jednotlivci separují od Celku, tím víc mocenské aparáty přitahují šrouby Svobodě. Kdo pak trpí, je celá Společnost – tj. i ti, kteří proces transformačních změn chápou a respektují. Člověk se nedokáže semknout jindy, než v okamžiku ohrožení – a to je chyba, kterou neustále opakujeme. 

 P.S. Další ze série textů s tématikou „životních mouder“ – opět úhlem mého osobního vnímání dějů, které každý můžeme vidět v jiném světle a vyvozovat z nich jiné závěry.