...úvaha o tom, jestli by Mezinárodní den žen (MDŽ) neměl být spíše dnem oslavy lidské rodiny - ve složení MUŽ+DÍTĚ+ŽENA.

  Jde o sondu do historických souvislostí svátku, jeho praktické pojímání v obyčejném životě lidí (žen) a určitou "alegorií" ke standardům okolností prosazování feminizmu jako nástroje permanentního rozdmýchávání ohně sváru v partnerských vztazích, v profesní sféře a ve společenské a politické angažovanosti žen...  Tedy témata, která mají jedinou podobu tolerance = přikývnout, že ano - je tomu tak, ženy jsou dlouhodobě nedoceněny a je potřeba to neustále zdůrazňovat, protože muži čekají na každou slabinu, kterou ženy projeví - aby ji zneužili, pošpinili a vykázali jí místo, které jí náleží...

 Souhlasím, že mnohde tomu tak stále bohužel je - lidský stupeň "civilizovanosti" páru muže a ženy (rodiny) vykazuje propastné rozdíly. Proměna myšlení se do života prosazuje velmi pomalu a přesto, že teoreticky ženy i muži vědí, co je správné, co je potřeba šlechtit ve vztahu a co naopak systematicky ohlazovat, aby trny tolik nebodaly a aby harmonie soužití byla trvalá a komplexní - praxe bývá těmto ideálům na hony vzdálená. Souvisí to s prozatím nedostatečnou úrovní "propojení ducha s hmotou" = emoce, generované chemií hormonů, vyladěné s intuitivním cítěním (empatií) k nevyřčeným a neprojeveným souvislostem širšího a hlubšího charakteru - o splynutí vysloveného s tím nevysloveným, o použití rozumu efektivním širokospektrálním způsobem vhledu za to zřejmé, co nás nutí jednat nelidsky a agresivně. Mluvím zde o transformaci do formátu "galaktického" typu člověka, který jedná na základě synchronně vyladěné mysli a citu - tedy srdcem, které udává mozkovým konstrukcím ráz lidskosti a sounáležitosti se vším živým v prostředí. 

 Na Wikipedii se dočteme, že MDŽ vznikl postupnou potřebou prosazení rovnoprávnosti žen, původně švadlen v amerických textilkách a později také ženami v carském Rusku, které bojovaly za svoje práva zase na "východní frontě". Nejde tedy o vyloženě komunistický svátek, jak někteří tvrdí - ale my, ženy, které jsme dosáhly dospělosti před Sametovou revolucí, pamatujeme jeho mohutné socialistické oslavy. Moje úvaha o potřebě podělit se o tringle tohoto svátku s muži, kteří společně s dětmi tvoří rodinu a proto základní buňku v těle lidské společnosti, vychází i z těch "historických" zkušeností. Prvním podnětem k transformaci pojetí MDŽ v naší rodině byla událost stará cca 30 let - pracovala jsem tehdy v Chemapolu a můj muž byl programátorem systémů tehdejší evidence obyvatelstva na Ministerstvu vnitra. Byly to podniky, kde se dbalo na kultivované oslavy daného svátku žen a já mám na ně zajímavé vzpomínky. Chemapol byl "socialistický" asi tolik, kolik všechny PéZetky té doby - naopak Ministerstvo vnitra bylo echt- socialistickou politickou institucí - náš partnerský vztah tím nabýval zvláštních rozměrů fúze dvou nepřátelských ideologií. Někdy v roce 1985 (možná 1986) jsme s mužem začali plánovat stavbu rodinného domu a veškerou svoji energii i prostředky investovali do té vize. Proto nebylo nic neobvyklého na tom, že poukázku do Kotvy na 500 Kčs, kterou jsem v Chemapolu dostala k MDŽ, probendil můj manžel za nákup stavebního kolečka...nakonec nejen moje matka byla švadlena, ale i ta jeho pracovala jako krejčová v Hudebním divadle v Karlíně a proto jsme oba splňovali odkaz svátku "Chleba a růží" amerických švadlen z dob Temna ženské emancipovanosti...  Už tenkrát mi bylo jasné, že některá společenská schémata je nutno brát s nadhledem a s velkou rezervou.*

 Od těch dob se stalo hodně věcí, došlo k převratným změnám i v nahlížení na roli žen a na vazbu muž+žena=dítě a i když ta rovnice 1+1=3 nebývá z objektivních příčin vždy naplněná a její nenaplněnost skrývá mnoho bolesti a trápení, je platná - v obecném smyslu a nabývá více a více na vážnosti. Jakmile lidé dospějí do pochopení komplexnosti člověka ve smyslu lidského páru, jakmile dojde k přehodnocení pohledu na polarizované úhly jednání v partnerském vztahu - začnou se rozdělené párové segmenty zase prolínat - na úrovni citu, emocí, energeticky, magneticky i v realitě společného (nebo potenciálně společného) života.

 Vím, že stále existuje obrovské množství žen, které musí bojovat za svoje místo ve společnosti, v rodině - za respekt a uznání...ale tyto staré vzorce uspořádání jin-jangových sil v prostředí končí, pomalu - ale jistě se blížíme do pozice sounáležité obsažnosti vzájemného doplňování se láskou, energií i péčí o sebe navzájem i o děti a jejich naplněný rozvoj. Stávali jsme spolu (muž a žena) k sobě zády, i čelem - ale budeme bok po boku držet se za ruce - žena svojí levou za mužovu pravou ruku, aby volné ruce mohly uchopit děti a utvořit kruh existence.