…je takový úhel vnímání reality, kdy bezvýhradně věříme tomu, co nám někdo „vysílá“ do zorného pole – tj. i takové obrazy dějů, které neodpovídají skutečnosti – a aniž bychom si zprostředkované informace ověřili, bereme je jako fakta – na kterých pak stavíme svoje osobní vnímání světa. Je znepokojivým momentem doby, že mezi námi existují lidé, kteří nedokážou příčinu chápat jako generátor vlny událostí – ale všechny možné následky této přehlížené příčiny považují za primární zdroj problémů a tragédií. 

 Čím je to způsobené a proč tento způsob vytváření osobního obrazu světa preferují hlavně ti lidé, kteří se v normálním životě profilují jako vyznavači vyšších duchovních hodnot a ochránci eticko-právních pravidel soužití?

 Pravděpodobně to znamená, že jejich chápání sebe sama není úplně v pořádku, že sami sebe vidí v pokřiveném zrcadle, že jako nejsou sto pohlédnout pravdě do očí v tomto osobním ohodnocení, nejsou schopni pohlédnout pravdě do očí ani v oblasti příčin a následků aktuálních dějů.  

 Jak vysvětlit, že obdivují zločinný a diktaturou osobnosti řízený stát a pohrdají, ne-li přímo odsuzují, zemi a národ, který ten zločinný stát pomalu vymazává z povrchu planety?

 Tyto rysy osobnosti lze „omluvit“ u občanů onoho zločinného státu – protože nedostávají relevantní informace o tom, co se odehrává za hranicemi jejich země – protože po generace nezažili jiný způsob vedení a tento stav vygradoval do podoby „Stockholmského“ syndromu. Principy demokracie a občanské svobody znají jen teoreticky a jsou dlouhodobě přesvědčováni o tom, že tomu odpovídá právě to jejich státní a politické uspořádání. Jak si ale takové přístupy k realitě vysvětlit u občanů států, které nejsou řízené diktátorem a jeho suitou oligarchů - občanů států, kde funguje v nějaké míře demokracie a svoboda? 

 Odpovědí na tyto otázky je okolnost souběžné informační války – ti lidé jsou obětí dezinformačního toku, zkreslování skutečností a účelově vedeného ideologického útoku na jejich osobnostní slabiny. Velkým paradoxem je, že takto mentálně zpracovaní občané cizích států by v onom zločineckém režimu, který obdivují, nepřežili. Jejich primárním problémem je totiž fakt, že neuznávají naprosto žádné autority, které jsou součástí jejich práv a povinností občana – tj. ani ty aktuálně zvolené do čela vlády, ani ty, které jim předcházely v chronologii od druhé světové války, ani ty, které – byť by je sami volili jako preferované – nastoupily po nich. Zakopaný pes je v jejich nitru. Média, která u nás tlumočí oficiální vládní směry, neuznávají – považují je za lživá, za nástroje, které usilují o degradaci populace – ale média, která tlumočí oficiální politiku Kremlu, považují za pravdivá, za nástroje osvobození lidstva ze spárů manipulace prozápadních politiků. To je další paradox, který ovšem neřeší, protože jsou oběťmi dezinformační války. 

 Tohle samo o sobě je dost velkým neštěstím v polarizaci společnosti – ale dalo by se omluvit, pochopit a respektovat ve smyslu svobody názorů a myšlenek. Jak do toho ale zapadá ta okolnost, že na základě své politické a morální orientace souzní s hromadným vyvražďováním, s prokázanou a zdokladovanou genocidou na nevinném obyvatelstvu a mnohdy sami zcela záměrně a cíleně produkují a šíří uměle vykonstruované lži, které používají jako argumentaci na podporu svých postojů? Odpověď se skrývá v jejich zachycení do bludu sektářského charakteru – jde o egregor určité formy skupinového povědomí, které je drží ve svém gravitačním poli. Dovolili, aby je lapilo a přijali jeho pravidla a zásady za své. Nemyslí samostatně, nekonají svobodně – nejsou už jedinečné a neopakovatelné bytosti – jsou klonovanou mentální projekcí ideologie, kterou vyznává a prosazuje silou zločinný diktátor. Ta ideologie ale není jeho originální projekt – on sám je dálkově řízený parazitickou entitou nehmotného charakteru, která ovládla jeho vůli a myšlení.

 Setkala jsem se v poslední době s mnoha lidmi, kteří na pandemii a na válce morálně nezdegenerovali, kteří naopak navýšili svoji citlivost ke skrytým projevům nenávisti v přednesu lidí a tím posílili svoji stabilitu ve společnosti. Otevřela jsem nové cesty, kterými se po jejich boku chci ubírat a s tím souvisí i omezení pohybu na sociální síti, kde je to čím dál, tím více toxické. Kdo čte moje příspěvky, zná moji webovou stránku Pandora a nové články si najde – je tam uvedená i moje mailová adresa – v případě nějakých dotazů, nebo sdílení vlastních postřehů. 

 Diskusní vlákno na Facebooku

 Další díly seriálu Nad Propastí