aneb BRÁNA TOULAVÉ RUSALKY
 
 NIX se to ráno cítila velmi vyčerpaná a zároveň nervózní z obrazů zmateného snu, který jí dozníval v představách. Rychle se posadila a zaujmula pozici Lotosového květu, která jí dovolila zesílit mizející detaily příběhu. Utišila mysl a zastavila míhání scenérie, aby obsáhla celý děj a hlavně svoji pozici v tom znepokojivém sledu událostí. Pomalu se jí začaly rýsovat kontury krajiny a také tvář její postavy, i když okolnosti role, kterou v tom příběhu zastávala, byly zatím nejasné.
 
 Nacházela se v prostředí nějakého lesa. Byl starobylý. Stromy, hlavně duby, byly obrovské a rozložité. Jejich koruny majestátné a zelené. Bylo léto, asi někdy koncem června, protože les byl plný světlušek. Seděla pod jedním z dubů ve skupině dívek, které švitořily jedna přes druhou, aniž by dodržovaly nějaké společné téma. 
 
 Na něco nebo někoho společně čekaly.
 
 Bylo už dlouho po setmění a hovor pomalu utichával, blížil se okamžik setkání.  Okamžik, kvůli kterému zde byly a který očekávaly.
 
 Nix zaslechla zurčení vody, ohlédla se a spatřila nevysokou skálu, ze které prýštil pramen do mechem obrostlé umělé nádrže. Stále nebyla schopná rozlišit, kde se scéna odehrává a kam sen zařadit. V tu chvíli nastalo ticho. Dívky zbystřily smysly a postavily se. Nix se taky zvedla ze země a všimla si oblečení, které měly na sobě. Šlo o lehoulinké bílé tuniky se stříbřitými výšivkami. Na hlavách měly věnce ze jmelí a jalovce a jí to konečně docvaklo. Byly lesní víly, Rusalky, co se shromáždily, aby otevřely bránu Jelení studánky. Jeden z mnoha úkolů, co plynuly z jejich role v prostředí lesa.
 
 Náhle se to stalo.
 
 Přišel, ale zůstal stát v uctivé bezpečné vzdálenosti. Jelen. Vládce lesa a s ním několik mladých laní.
 
 Nix vypískla překvapením a ihned v ní zatrnulo: Co když je vyplaší a zkazí celý ceremoniál!

 Naštěstí k tomu nedošlo, ale přeci jen se všechny hlavy otočily jejím směrem a Nixin pohled se zkřížil s bystrýma očima Jelena. Jako kdyby v jejich koutku zahlédla cosi jako pobavení, nebo že by to byl spíš moment odhalení? Najednou se cítila nesvá. Něco nebylo v pořádku, protože zájem skupiny o její osobu narůstal a ona měla smíšené pocity. Hlavně obavy, co to znamená a k čemu to povede. 
 
 Dívky udělaly okolo ní kruh a začaly zpívat táhlou, smutnou píseň. Neměla slova, jen melodii v souzvuku různě vysokých tónů hlasů. Nic takového nikdy neslyšela, bylo to úchvatné a zároveň děsivé... Nix pochopila, že byla právě VYBRANÁ. Jelenem a volbou Vyšší moci náhody daného okamžiku. Byl to starý rituál a měl svoje přísné zákonitosti. Nix byla TA, která vstoupí odemčenou studánkou do Brány, co vede ven. Ven z lesa a jeho magického vlivu. Bude POSLEM na cestách krajinami bytostí, které ojediněle v zrcadle studánky ukážou svoji tvář. Jsou to výjimečné obrazy a dívky je znají jen z legend a vyprávění stařešinů, kterým o nich kdysi řekly kněžky kultu Jelení studánky.
 
 Píseň vrcholila a hladina studánky začala opalizovat nádherným modravým světlem, které zesilovalo intenzitu, až překročilo okraje a vytvořilo prostorový Portál. Byl úplněk. Měsíc zářil na temném nebi jako obrovské rybí oko a hvězdy splývaly se světluškami, které se také kouzlem toho okamžiku zastavily. Měsíční svit a světlo Portálu vytvářely překrásné efekty. Kruh, v jehož středu Nix stála, se otevřel a dívky vzaly Nix za ruce. Vedly ji k Portálu a Nix zachvátila panika. Rozhlédla se a hledala nějakou oporu, cokoliv...její oči se opět setkaly s pohledem Jelena. Byl to hluboký zážitek, směs emocí a vibrace elektrických impulzů. Částečně šlo o gravitační síly Portálu, ale Nix neuhnula a soustředěně se ponořila do Jeleních očí. Jako laserový paprsek jí do mysli a srdce pronikly nitky dalších vzpomínek. Ty už nebyly z prostředí posvátného lesa, ale z krajin za Portálem. Vyděšeně vnímala ony bájné bytosti a s překvapením si uvědomila, že ona je jednou z nich.

 JE ČLOVĚK!

 Putuje škálou mnoha životů už dlouho a je z toho vyčerpaná... 
 
 Poslední pocit byl až bolestivý. Aha, to je mravenčení z Padmásany, kterou ve světle zažívaných podrobností svého snu držela příliš křečovitě a dlouho. Rychle protřepávala nohy, aby se krev vrátila a ona mohla vyskočit z postele. Cestou do koupelny projela soubor lístečků na svém psacím stole, aby si osvěžila dnešní úkoly - a vida - na jednom četla:

 Zítra je Úplněk v Rybách, pod vládou Panny.

 Veškeré naakumulované napětí rázem odeznělo. Usmála se. Ano, a ona byla chvilinku v jeho magickém poli... Sen o Rusalkách a mořských pannách si uložila k těm obzvlášť vzácným okamžikům nějaké svojí paralelní existence. S úlevou otevřela počítač a pustila se do své běžné denní práce...