Modrá kniha
Těžiště příběhu
Bylo mi 33, když to přišlo. Vždy, když se po něčem takovém ohlédnete, uvidíte, že už to přicházelo dávno. A to co přišlo, mě postupně dovedlo až sem, k téhle knize, k tomu kvůli čemu jste ji chtěli otevřít. Dotek sebe. Zrcadlo, o kterém má smysl jen snít, protože ve známé realitě neexistuje. Přišlo spontánně. Tak jako víte, že chcete sníst sušenku. Nejdřív jste dítě a všechno je nové. Potom zjistíte, že je fajn být nejlepší. A nakonec najdete svoje místo a už zůstanete v klidu. Spontánně. Každý osobní příběh drží pohromadě takto provázaný. Vždycky máte jen to, co právě víte. Minulé se vytrácí a budoucí je řídké. Tak je to v Prostředí nastavené. Aby všechno ladilo s Tempem Pohybu. Je to něco jako regulační frekvence, skrz kterou se můžete kdykoliv z jakéhokoliv duševního stavu dát znovu dohromady. Podob má hodně. Mně se nejefektivněji osvědčil prach vznášející se ve slunečním světle. Dalšími podobami je 10x zpomalené hemžení mravenců anebo 2.5x zpomalený let volavky šedé. Tehdy jsem o možnostech regulace té energie nevěděl nic. Přišla zubatá, usmála se a sekla. Fik. Nevěděl jsem nic o možnostech regulace a nevěděl jsem nic o podstatě toho zlomu. Měl jsem jen nukleární explozi a zůstal jsem naživu. A stejně pozvolna jako to přišlo, to pokračovalo dál. Fyzik si může podle stavové rovnice dopočítat, jak mi bylo. Tlak, teplota a objem = nesmrtelná žába hozená do vařící se vody.
Významným článkem je nalezení hyperbol. Tehdy jsme dostali za úkol zpracovat si první dvě kapitoly z knihy Jeana Piageta Psychologie inteligence. Ta kniha úplně snadno stravitelná není. Člověk musí vyvinout značnou dávku imaginace, aby mu ten text bez přestání neprotékal mezi prsty. Skrz tu četbu se mi najednou začaly ve vnitřní mysli malovat zelené obdélníky. Po chvíli jsem zjistil, že se uspořádaly do geometrického tvaru a v něm jsem identifikoval hyperbolu. V tu chvíli jsem se od textu odpojil, protože hyperbola přesně vyjádřila uspořádání lidských věcí – škálu obvyklých forem včetně všech vývojových procesů. Že je někdo hubenější, nebo veselejší, nebo zdravější, nebo uspěchanější a proč, a že se člověk takovým nejdřív stane, aby časem takovým zase být přestal. No a že ten stav je stabilní, neboli když jeden přestane, nahradí ho druhý. Byl to výborný objev, měl jsem z něj fascinovanou radost a fascinovaný jsem z toho dodnes. Hyperbolu jsem si nakreslil. Docent Iljuk mě to dokonce nechal naší skupině prezentovat. Posléze mi došlo, že hyperbola není samostatná a propojil jsem ji z důvodu rovnováhy přechodových stavů většiny procesů se třemi dalšími do klasických kvadrantů v ploše. Překreslil jsem si to na čtvrtku rozměru A1 a uložil to, aby to během příštích dnů a poznatků zrálo. Uložené to bylo asi deset let. V hlavě se mi to připomínalo poměrně často, ale nic novějšího to nepřinášelo. Když pak došlo k explozi, hyperbolický kříž se rozprostřel do všech osmi kvadrantů prostoru a vyjádřil v sobě věci další.