Jak si Tučňáček vykal
Tučňáček tak jednou přebíral truhličku svých nezbytností a byl do toho tak zabraný, že na sebe úplně zapomněl. Měl tam kousek svíčky, klubko drátu, několik vypsaných propisek a spoustu dalších zajímavých věcí. Bral je do křidélek, zkoumal je, prohlížel a pokládal vedle truhličky na zem, aby se mu nepletly. Hrabal, hrabal a vyhrabal dřevěného bubeníka na kolečkách. Když jste bubeníka tahali po sněhu, tak bubnoval. Jenže buben někam zmizel. Takže bubeník jen mával rukama nahoru dolů, tak nějak beze smyslu. Tučňáček už ho takhle prohlížel poněkolikáté. Že je to bubeník nevěděl. Ale bavilo ho, že umí mávat rukama skoro jako tučňák.
Řekl mu: „Dobrý den * Pane“.
Bubeník mu ledabyle odpověděl: „Dobrý den“.
Tučňáček s ním prohodil ještě pár slov, ale bubeník na něj od pozdravu už jen nakvašeně zíral a mlčel. Tučňáček ho tedy odložil a aby jeho slova nezůstala zbytečně viset v prostoru, odpověděl si sám:
„Dobrý den * Pane“.
„To máme dneska hezky“.
„Rád Vás zase vidím“.
„Mráz je letos docela kvalitní, co říkáte ?“.
„Inu, to víte ...“.
„Ne, takhle jsem to nemyslel ...“.
„...“.
„....... ......... ...“.
...proč Tučňáček mluvil sám se sebou?
