Tučňáček vždycky pozoroval svět. Díval se na Slunce, jak vychází. Díval se na Slunce, jak zapadá. Díval se na Slunce, když celý den hřálo. A na Mraky, když bylo za nimi schované. Díval se na Vítr, jak honí Sníh po Sněhu. Díval se na Vločky, když se snášely z Nebe. Díval se na divoké Husy, jak lítají sem a tam. A taky se hodně díval na Moře, jak je pořád neklidné a nikdy nespí. Prohlížel si Kamínky na Pobřeží. Stavěl si z nich hromádky. Anebo je házel do Moře a díval se, jak v něm mizí. Po Pobřeží chodil dost rád. Byl takový malinký a Moře bylo takové veliké a vůbec mu nevadilo, že je Tučňáček tak malý. Chodil po Pobřeží a povídal si s Mořem. Jen tak. Vždycky mu poslal takový pocit. A Moře mu vždycky za chvilku odpovědělo. Když pak večer Tučňáček usínal ve svojí postýlce, vždycky si v hlavičce vzpomínal, co všechno ten den prožil a jak se mu to líbilo. Někdy z toho měl radost a bylo mu hezky. A někdy mu něco bylo líto a bylo mu z toho těžko. Přišlo mu to zvláštní. Radost měl rád a líto rád moc neměl. Pořád to zkoušel nějak obejít, aby to líto nechodilo. Protože věděl, že chodí většinou jen večer. A tak o něm přemýšlel ve dne, kdy mu líto nevadilo. Pořád to tak zkoušel nějak rozlousknout. A pořád na to ne a ne přijít. Tak začal pozorovat jen sebe. A časem zjistil, že líto chodí do hlavičky. A radost že chodí do srdíčka. Po večerech to pak ověřoval a bylo to opravdu tak. Líto vždycky chodilo do hlavičky. A radost vždycky chodila do srdíčka. Měl z toho hroznou radost, že se mu to takhle podařilo zjistit. To by nikdy nevěřil, že někdy na něco takového může přijít. A tak to zkoušel rozlousknout dál. Přes den si to tak přehazoval z křidélka do křidélka a u toho o tom přemýšlel. A jak to tak pořád přehazoval, najednou to zmizelo. Pic! Najednou to nebylo! Tučňáček z toho byl úplně vedle. Chvíli na to zíral a vůbec nechápal, co se stalo. Jedno křidélko prázdné. Druhé křidélko prázdné. A to, s čím si přehazoval, taky nikde. Zavřel očička a urputně se do sebe zahloubal. A najednou zjistil, že u srdíčka se mu z toho udělalo takové malé zrcadlo. Takové, když se do něj kouknete, tak jste hrozně velicí. A bylo kulaté a bylo otočné. A bylo nakřivo z obou stran úplně stejně. Zkusil s ním zatočit a zjistil, že jak je tak nakřivo, tak posílá všechno, co se objeví v srdíčku přímo do hlavičky. A jak se otočí, tak to udělá znova. Roztočil ho hrozně moc rychle a málem z toho radostí omdlel. Až si musel chvíli odpočinout. Měl z toho hroznou radost, že ho tam našel, ale ještě se jí nechtěl věnovat, protože úplně všemu nerozuměl. Tak s ním začal točit jen tak opatrně a fungovalo výborně. Takhle dovnitř. Tučňáčka ale napadlo, že to asi musí jít i nějak obráceně. Ale už byl tak spokojeně unavený, že si to nechal na jindy.

...proč Tučňáček cítil lítost v hlavě a radost v srdci?....