Tučňáček si tak jednou večer vylezl z iglů a sednul si na led před ním. Měl fajfku a kouřil. Z výšky vypadal vedle večerního nebe a ledové krajiny poeticky. Přemýšlel o klíčích. Byl sám a potřeboval si ověřit, že je to tak správně. Zamýšlel se nad celou tou hrou, jak si dává se vším záležet, aby z toho měl radost. Byl na svém místě a ve svém čase. Jeho příběh patřil přesně tam, kde byl. Byly chvíle, kdy po něm ten vnitřní pocit nic nechtěl. Ale taky chvíle, kdy ho pěkně pokoupal. Pak si říkal, .. Vlastně si toho v tu chvíli moc neříkal.

 Tučňáček těmhle chvílím říkal uzel. Vždycky žijete a není nic co by bylo složitý. To je ta doba, než přijde uzel. A v tom uzlu je prázdno. Tučňáček tohle znal, v každém uzlu je prázdno, aby se ukázalo, jak věci doopravdy jsou. Když žijete moc složitě, uzel s Vámi zacvičí. To je luxusní věc. Jeden to má v sobě a neudělá s tím nic. Příjemný to není, ale luxusní to je. A tak seděl a rovnal si to jedno vedle druhého, jakoby si před sebou vyrovnával obrázky.

 „Jsem tučňák. Nemusím dělat nic a můžu dělat všechno. Vím, že jsem a že nemůžu nebýt. Že vždycky se mám správně a vždycky vyřeším, co vyřešit potřebuju. Pokaždý se děje něco dalšího a není to nezajímavý. Vždycky to prožívám nějak. To je v podstatě jedno, protože podstatný je jenom nic. Když si tak budujete krásu a ticho a zlatý světlo, vnímáte jenom nic. To si pak večer, když je hezky, můžete vylézt s fajfkou před iglú a můžete z výšky vypadat vedle večerního nebe a ledové krajiny poeticky.“

 Principy osobní role ve společnosti

 "....že máte roli filozofa...? To byste ale neměl říkat ostatním...mysleli by si, že jim chcete ukrást ryby, co si schovali na zimu...!