Makedonský generál Ptolemaios „Soter“ zdědil egyptské království po Alexandru Velikém a založil dynastii, jejíž nejslavnější osobností byla královna Kleopatra. Podle Tacita podali egyptští kněží o Ptolemaiově snu následující zprávu: V době, kdy Ptolemaios budoval opevnění a chrámy nově založeného města Alexandrie, „se mu ve snu zdálo, že potkal mimořádně pohledného mladíka nadlidského vzrůstu. Mladík mu nařídil, aby poslal své nejvěrnější posly do oblasti Pontu pro sochu jeho samotného. Království to mělo přinést prosperitu. Mladík se pak v žáru ohně vznesl k nebi.“ 

Ptolemaios sen konzultoval s Timoteem, knězem eleusinských mystérií, a ten zas promluvil s poutníky, kteří Pontus rozkládající se na břehu Černého moře znali. Ti se domnívali, že sochou z Ptolemaiova snu by mohla být mohutná postava Jupitera Dise – Řekům známého pod jménem Hádés nebo také Pluto, pána smrti a podsvětí. Socha byla vztyčena v řecké kolonii na břehu Černého moře u města Sinopé.

Ptolemaios „stejně jako každý král“, nikterak nepospíchal učinit na základě sdělené informace jakékoliv kroky a ukázalo se, že „radosti jsou mu milejší než zbožnost“. Následně se v jeho snech objevila děsivá vize. Objevila se zářivá bytost plná hněvu a slibovala Ptolemaiovi a jeho království zkázu, pokud příkazy z předchozího snu nesplní. Ptolemaios tedy vyslal ke králi Sinopé posly s dary. Král se ale se sochou odmítl rozloučit. O tři roky později se Ptolemaios, vyděšen hrozivými sny o strašlivém moru a dalších pozemských nemocech, konečně vydal lodí pro sochu boha sám. 

Bůh dostal nové jméno – Serapis. Jméno připomíná posvátného Apida, egyptského býka a Osirida, boha zemřelých a vzkříšených. Socha Serapida se stala středem obrovského chrámového komplexu nazvaného Serapeum, kde následně vznikla jedna z největších a nejslavnějších knihoven starověku a kam lidé přicházeli snít. Stejně jako v Asklépiových chrámech se i v Serapeu praktikovala inkubace snů za účelem uzdravení. 

Z Ptolemaiových snů vzniklo synkretické náboženství, které učarovalo Řekům, Egypťanům i dalším národům východního Středomoří. Nový kult byl velmi úspěšný a brzy si podmanil i římské císaře. Když Vespasián navštívil Alexandrii, padl mu k nohám slepý muž a křičel, že ve snu viděl Serapida. Sdělil mu prý, že bude uzdraven, pokud mu císař plivne na oči. Druhý prosebník, rovněž veden svým snem o Serapidovi, po císaři žádal, aby mu šlápl na ochablou ruku. Vespasián se zasmál a prosby obou mužů odmítl. Pak mu však jeho osobní lékař sdělil, že je šance, že by jeho „královský dotek“ mohl zafungovat. Císařské plivnutí i císařské šlápnutí se nakonec uskutečnilo a oba muži se uzdravili. Vespasiána to pochopitelně zaujalo a rozhodl se Serapeum navštívit. Sám se pak ve vnitřní svatyni setkal s Egypťanem jménem Basilides. Tento muž, jak byl císař informován, se ale měl v daný okamžik nacházet ve vlastním domě sto kilometrů daleko, což ihned ověřili vyslaní jezdci. Císař jev Basilidova dvojího pobývání přijal jako „božské vidění“, důkaz božské schopnosti “zanést člověka, kamkoliv se mu zachce“. 

Serapidovi byly velmi rychle připsány atributy univerzálního božstva, které je mocné a zároveň přístupné každému. Aelius Aristides poznamenal: „Každý se na tebe, Serape, obrací jako na pomocníka ve všech záležitostech.“ Ve své první slavnostní řeči Aristides prohlásil: “Činy Serapidovy jsou takové, že jejich prostřednictvím je lidstvo chráněno a spravováno.“ Serapis disponoval mocí všech bohů. „Někteří lidé ho uctívali namísto všech ostatních bohů a jiní věřili, že vedle těch bohů, na něž se v jiných situacích obraceli, je to jedinečný univerzální bůh pro celý svět.“